Leonid Ochrymčuk je v českém kontextu jedním z mála autorů, který se možnostem vizualizace jediného znaku věnoval systematicky téměř čtvrtstoletí. Výstava představuje šíři Ochrymčukovy zaujatosti vlastní stvořenou ikonou s úvodem do vývoje jejího vzniku. Pestrost uměleckých přístupů a mnohočetnost výtvarných forem poukazují na ryze experimentální a radostnou povahu tvorby, z níž autenticky vystupuje zvláštní bytost jménem LOB, jejíž všudypřítomnost dosahuje až hypnotického efektu.
Součástí výstavy je vybraný soubor archivních materiálů, zahrnující vedle katalogů, publikací a korespondence také fotografie z uměleckých akcí, ilustrující hlubokou fascinaci autora figurou LOBa, jeho jakýmsi alter egem. Promyšlené série děl prozrazují metodičnost, množství citací a variací na soudobé umělecké směry naznačuje smysl pro dětskou hravost a odráží autorovy rozsáhlé pedagogické zkušenosti a znalosti. Cykly děl svým vyzněním připomínají klíčovou roli vtipu a nadsázky, jež mu pomáhaly vyrovnávat se s absurditou tehdejší doby.
Odkud LOB pochází? Prapůvodní inspiraci najdeme v čase reálného socialismu. Píše se rok 1978 a Leonid Ochrymčuk pozoruje z brněnského okna každodenní průvod dětí z mateřské školy přidržujících se bílé šňůrky, vedených na dopolední procházku městem. Stereotypnost, hranatost, zvnějšku navozená uspořádanost, manipulace až strojovost se tu setkává tváří v tvář s dětskou spontaneitou, oblostí, nevinnou důvěrou a lidskostí. Vzniká zkratka LOB – Leonid Ochrymčuk Brno.
LOB má své předchůdce a kolegy – Loplopa Maxe Ernsta, Hourloupea Jeana Dubuffeta, Niemanda Horsta Antese, v českém prostředí technicistní kompozice Františka Grosse. Jedinečnost Ochrymčukova LOBa, jenž ve své geometrizující stylizaci ztělesňuje interakce věčných principů tvůrčí hry, řádu a chaosu, spočívá v jeho dobrodružných výpravách do světa estetiky. LOB jako svědek i aktér vývoje evropského umění vstupuje v obrazech do dialogu s druhým plánem výtvarné skutečnosti a účastní se hry připomínající matematickou rovnici o dvou proměnných.
Pravidelný geometrický rastr je konceptuálním základem znaku LOBa. LOB v etapách prochází dynamickým antropomorfním vývojem a získává na suverenitě a monumentalitě. Vyvíjí se v menších kresbách, čtverečkovaných a linkovaných rastrech školních lenochů a dětských vystřihovánek, vyzkouší realitu plastických polystyrenových objektů a technicistních obrazů s plošnou omezenou barevností s architektonickými řadami bodů v prostoru. Řetězí a množí se v malbách stylizovaných dekorativních tapetových vzorů. Pokračuje v papírových modelech skládaček v konfrontacích s idylizovanými malovanými krajinami, vystupuje v obrazech oblečen v estetice pop-artu a nové figurace nebo cestuje v cyklech postmoderních kýčovitých scenérií turistických pohlednic.
Hlavonožec LOB se dále neúnavně proměňuje v malířských expresích, komunikuje pocity člověka v industriální a konzumní společnosti, prohlíží si a glosuje svět materiální mytologie, je podnikavý, postupuje masovou produkcí a postupem času se sám stává stylizovaným piktogramem, reklamním logotypem, etiketou na produktu, a splývá s okolím. Nekončící proměnlivost LOBa je východiskem, pravidlem, díky němuž fiktivní hra pokračuje – kulisy a obsah se mění, LOB zůstává. Poslední nedokončené obrazy naznačují další vývoj LOBa a směřování jeho tvůrce směrem ke geometrizující abstrakci, nejspíš s vlivy neo-geometrického konceptualismu.
Leonid Ochrymčuk představuje výraznou osobnost, jejíž význam tkví v mimořádném smyslu pro jednoduchost výtvarného jazyka a ve fascinující cestě hledání vztahu ke světu techniky a umění. Archetypální stavba LOBa a jeho variace reflektují na základě autorovy svobodné volby groteskní konvence, paradoxní přesvědčení, banální touhy a bizarní způsoby myšlení naší moderní společnosti, která jsou nadále přítomná. Díla Leonida Ochrymčuka jsou autonomně syntetická, stylisticky čistá, kompozičně vyvážená a precizní, výrazově neobyčejně silná a povahou svých malířských iluzí o iluzi světa nadčasová a ojedinělá.
Radka Kaclerová
Leonid Ochrymčuk (Brno, 1929–2005) v roce 1952 absolvoval Pedagogickou fakultu UJEP v Brně, obor defektogie a výtvarná výchova. Dlouhodobě spolupracoval s dětským psychiatrickým oddělením v Brně-Černovicích, kde výchovou prostřednictvím hry a fantazie, pomocí moderních uměleckých technik a metodami arteterapie podporoval duševní zdraví dětských pacientů.
Od roku 1972 působil jako odborný asistent na Katedře estetické výchovy Pedagogické fakulty UJEP v Brně, kde byl jmenován docentem (1982) a získal titul profesora (1988). V pedagogické činnosti zdůrazňoval kontakt a komunikaci s okolním světem, vyzdvihoval experimentální přístupy k tvorbě a zpřístupňoval aktuální tendence v současném umění.
Je listopad
(Leonidu Ochrymčukovi)
– melancholický malíř kosočtverného stylu v podkrovním ateliéru pinzetou opravuje deštník na operačním stole troufale sněží na nedokončené obrazy on sní o pekáči plném buchet z nichž jenom jedna je ta pravá nevěsta svlékaná svými ženichy slastně vzdychá transmisivní holoubci na římse vrkají trus padá na Třídu Vítězství je listopad slzy voskových chryzantém kanou tramvaje v mlze cinkají v podkrovním ateliéru padá prach na kosti bezmocných kadeřníků krejčovská panna si hraje s prázdnou nádobou a recituje ophtofonickou báseň je listopad vousy se valí po schodech a brání aktu ve výstupu na pavlači vítr otáčí stránky deníku Anny Frankové ochočená kavka trápí myšku jurodivý manekýn sní o ruských stepích defraudanti a benefiční reakcionáři věší radostně na šibenici sněhuláka bolševika potměšilý LOB zlobně mrká červeným očkem v podvečer na Klajdovce imperátor věnčený laurem drtí vraky aut pozlacený hastroš servíruje vejce do skla vždy přesně atfiveoclock ztepilý flautista čistí svůj nástroj soumračným olejem obžerný velekněz modernity pojídá příruční příušnice s jahodovou příchutí uhlíři na Tivoli lopatami přehazují kaviár je listopad . . .
Milan Magni 2025
