CAPUT je latinský termín, kterým se v anatomii označuje „hlava“ nebo „hlavice“. Na výstavě sochařky Tey najdete portréty, busty, masky, otisky a fragmenty, často v meditativních postojích, v nevšedních materiálových zpracováních a na konceptuálně promyšlených podstavcích.
Vernisáž: pá 18. 9. 2026, 18:00 h
TEXT K VÝSTAVĚ:
TEA se ve své dosavadní tvorbě vyrovnává s tradicí figurálního sochařství, jehož těžištěm je studie člověka, jeho fyziognomie a výrazů. Název výstavy Caput odkazuje na latinský termín, jímž v anatomii označujeme lidskou hlavu. Téma hlavy se v Teiných dílech opakuje a roste v dominantní tvůrčí fascinaci, jež přirozeně vyústila v samostatnou výstavu jejích děl časově pokrývající období posledních deseti let.
Hlava je v autorčině pojetí symbolem člověka. Portréty vznikající klasickou technikou sochání z hlíny mají společnou snahu o zachycení trvalé podstaty. Vychází z portrétů reálných osob, jež jsou přetvořeny do materiálu polyesterové pryskyřice a laminátu. Formálně odkazují na klasické sochařství, zvláště na tradici antického a staroegyptského umění. Tváře působí harmonicky a zaujmou výrazem klidného až kontemplativního rozpoložení. Teou zpracované postavy z řecké mytologie, jako například Ariadna (2025), a z egyptských dějin u soch Nefertiti (2026) a Achnaton (2026), nesou silné příběhy plné zvratů, úspěchů i zklamání, radosti i bolesti a dalších emocí, jež však nejsou ve výrazech tváře přítomny.
Přesto v těchto dílech vnímáme zvláštní napětí. Autorka pracuje se zažitými představami o tom, co portrét je a co může být. Tváře bez výrazu svým klidem a režimem spánku klamou. Práce s emocemi nicméně probíhá, a to v samotném procesu tvoření v hmotě. Výběr materiálu a způsob zpracování formy jsou oněmi žádanými nositeli emočních informací. Forma soch je narušována, ať jde o fragmentarizaci nebo deformaci. Stejným způsobem působí také autorčiny experimenty s barevností, tvrdostí či křehkostí materiálu.
Výsledná torza ideálních portrétů připomínají archeologické nálezy v muzejních institucích, jsou ovšem v současném hávu a pojetí. Mohou asociovat pomíjivost hmotného světa a jeho dramat se zániky velkých civilizací a s všudypřítomným koloběhem času. Tea kombinuje tvůrčí postupy, kdy na jedné straně vzniká a je zachycena krása a ušlechtilost lidské tváře a na druhé straně je narušena a rozbita. Její díla vypovídají o křehkosti, která je zároveň silou. V těchto deformovaných portrétech je paradoxně dosaženo celistvosti.
Podobným způsobem můžeme vnímat dvojici soch Křehkost bytí (2025) a Dvojník (2020), které tematizují propojenost hmotného a nehmotného světa, jednotu viditelného a neviditelného, a vytváří spolu jeden neoddělitelný celek. Cyklus portrétů uzavírá socha Trojice (2026), nejnovější socha a zároveň první společný projekt s Jiřím Petrbokem, v němž se volně inspirují dílem Jana Štursy Píseň hor v Novém Městě na Moravě – sochou chlapce s beránkem, jíž místní neřeknou jinak než Pasáček.
Zatímco v portrétech Tea akcentuje výraz vnitřního klidu portrétovaných, v autoportrétech se odehrává umělecký zápas o zachycení vlastní identity. Zásadní roli v něm hraje experiment s materiálem – použitím drátů, útržků textilu, barevného nátěru nebo epoxidové pěny dosahuje Tea silné dynamiky a expresivity. Růžový autoportrét Mycelium (2026) s růžovou epoxidovou pěnou zakrývající tvář a poprsí sochy odkrývá tento vnitřní boj o pravdivé zachycení sama sebe. Pěna nám může asociovat téma zrození Venuše, kdy na jedné straně ukazuje na neschopnost se vidět a na druhé zastává roli citové obrany před světem. Výsledné zpracování může naznačovat, že poznat sám sebe patří k nejobtížnějším životním výzvám.
Jako určitý protipól pak ve výstavě působí masky zpracované technikou odlévání. Sérii masek, které vznikaly procesem snímání otisků 90 lidských tváří během společných setkání, můžeme vnímat jako dokumentaci jedinečných živých happeningů. Významnou součástí celkového pojetí soch je jejich instalace na podstavcích z přepravních palet a stavebních cihel, autorka se zde vymezuje vůči přílišné estetizaci a standardizaci ve vystavování uměleckých děl. Způsob uchopení prostoru vnáší jednoduchost a uzemnění a vytváří neokázalé prostředí pro sdělování společné zkušenosti s lidskostí. Hlavy v těchto kulisách zpřítomňují obsahy mysli a vnitřní dialogy, které vedeme sami se sebou i světem okolo.
Radka Kaclerová, kurátorka výstavy
Tea (*1993, Praha) v roce 2019 absolvovala Ateliér sochařství I u prof. Michala Gabriela na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Samostatně vystavuje od roku 2017. Žije a pracuje ve Zvoli u Bystřice nad Pernštejnem a v Praze.
Samostatné výstavy (výběr z posledních): #0000FF (Galerie ZaZa, Ostrava, 2025), Proměny (Art Gallery Brno, Brno, 2025), Poločas rozkladu (Horácká galerie, Nové Město na Moravě, 2024), In morte veritas ((A)VOID Gallery, Praha, 2024), TEA & Karíma Al-Mukhtarová (Display, Karlovy Vary, 2024), Křehká destrukce (s M. Janouškem, Curator Contemporary, Praha, 2023), Já chci domů! (s M. Rapantem, The Chemistry Gallery, Praha, 2022).
Skupinové výstavy (výběr z posledních): XXVI. Sympozium současného výtvarného umění Jenewein (Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora, 2026), Dvojník (Galerie hlavního města Prahy, Praha, 2026), Geosféry rodné hroudy (Galerie Josefa Jambora, Tišnov, 2025), THEY ALL MET IN KARLSBAD (Vitrínka Gallery, České centrum, Londýn, UK, 2025), Sochy mezi květy (Botanická zahrada, Brno, 2021–2025), MEN (Alšova Jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou, 2022), Umění pro Ukrajinu (Bold Gallery, Praha, 2022).
