V nejbližší naší blízkosti jsou neustále v činnosti nejvelkolepější zákony. V nejbližší naší blízkosti není dělník, kterého jsme si najali a se kterým tak rádi rozmlouváme, nýbrž dělník, jehož dílem jsme my sami.
H. D. Thoreau, Walden, aneb život v lesích, 1854
Zeměpisný termín geosféra je souhrnným názvem pro jednotlivé vrstvy a části Země. Geosféra také odkazuje na krajinnou sféru Země a zahrnuje horniny, které tvoří zemskou kůru, vzduch a vodní masy, včetně ledu, půdního pokryvu a biomasy – její celková hloubka nepřesahuje 40 km. Je to dynamický, vyvíjející se systém, který přijímá energii jak z mimozemských zdrojů, tak z nitra Země, v němž existuje nepřerušovaná výměna látek a energie. Sféry se vyznačují rozdílnou hustotou i teplotou a jejich děje i algoritmy mají cyklický a opakovatelný charakter.
Výstava Geosféry rodné hroudy ukazuje tendence v uměleckém prostředí více generací směrem k pozorovatelným jevům v geosféře a evolučním podstatám přírodních změn. Jde o procesy vrstvení, mineralizace, krystalizace, sedimentace, proudění, vyvření a tuhnutí, ale i rozpadu a zániku. Na jejich pozadí se odehrávají tvůrčí snahy, koloběhy lidských životů, osobní příběhy, ale i reflexe hlubšího poznání života a postupné uvědomování si toho, co skutečně člověk je, či v jakých světech žije.
Průběhy geologických procesů nemusí být na první pohled znatelné a odehrávají se v čase i měřítku mimo naše běžné lidské dohody a představy. Geologické přeměny ale neodvratně prostupují naše vnímání reality. Pro tvůrce vizuality navíc svou výraznou symbolikou nabízí možnost hry mentálních přemostění, propojení a hloubavých metafor.
Prezentovaní autoři mají k oblasti Tišnovska a okolní krajině Brna – venkova a Vysočiny blízký vztah. Buď se zde narodili, studovali, strávili část svého života nebo se zde v dospělosti usadili. Vnímají specifika místní krajiny – rodné hroudy – a reflektují je ve svých dílech. Krajinná sféra, její jevy a děje utváří neodmyslitelnou část jejich tvorby a můžeme říct, že stojí i za jedinečností jejich vizuality.
Radka Kaclerová, kurátorka výstavy
Adam Kašpar (* 1993) používá průniku precizní realistické malby a systematického geologického bádání. Výběr obrazů pro tuto výstavu proběhl s ohledem na autorův průzkum geologické oblasti Tišnovska. Detailní strukturální prvky horniny ortoruly a mikroskopické analýzy minerálů ukazují skvosty vzešlé z náročných geologických přeměn. Turmalín vzniká za velkého rozpětí tlaků a teplot v magmatických a hydrotermálních procesech. Výsledkem věrnosti tvaru jsou nádherné prizmatické, jehličkové a podélně rýhované krystaly, jež jsou pomyslnou pamětí krajiny a ztělesněním času.
Vladimír Kokolia (* 1956) je v malbě kontinuálně propojen přímou inspirací s krajinou Veverských Knínic a okolí. Při pohledu na místní půdu a stromy z ní vyrůstající, pro některé zdánlivě všední a usazenou v hlubokých sedimentech jílových a hlinitých vrstev, půdu pomalých a okem běžně nezachytitelných procesů, dokáže Kokolia opakovaně žasnout a vnímat svou zahradu a okolí transcendentním pohledem jako každodenně se odehrávající zázrak, při němž všední vnímání selhává. K vystaveným dílům se lze vztahovat názvem jedné z jeho výstav – Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu.
Šárka Koudelová (* 1987) vytvořila na základě studia opálů, jejich vzniku a vlastností svou specifickou pomalou, vrstevnatou techniku malby s přechody vrstev a barvoměnou – hrou barev. V tvorbě využívá mimo jiné charakteristické barvy růžového barytu z lokality Dřínová u Tišnova. Procesy krystalizace a sedimentace propůjčují jejím obrazům metamorfované pozadí a atmosféru postupujícího času. Pracuje se symbolikou paměti země a pomocí své malířské metody sleduje, jak se organicky formuje tvar, respektive spolu s ním roste a tvoří ho.
Václav Kyselka (* 1975) představuje sochařské práce ze série Vyvřeliny, které zachycují okamžiky bouřlivých procesů a pohybů geologických jevů, jako je výstup magmatu a prudké ochlazení a tuhnutí materiálu doprovázené charakteristickými formami a strukturami. Objekty z epoxidové pěny kombinuje s jinými objekty, často nalezenými, jako je tomu u Chromoxidové bouře, kde do vyvřelé pěny zakomponoval kameny z okolí Křoví na Vysočině.
Pavel Matyska (* 1977) v malbě tematicky sleduje přirozené procesy rozkladu, stárnutí a rozpadu hmoty. V tvorbě využívá prvků ironie a nadsázky. Jeho monochromní styl malby i použití nezvyklých formátů a materiálů reagují na zažité představy o dvojrozměrném malířském obraze. V pustých krajinách domýšlejících zánik společnosti a stavících na vžitých burianovských modelech prehistorie zůstávají ruiny a pozůstatky – kostry a zuby živočichů, cihly, beton, dráty. Tato současná krajinná mementa mori vedou k prostému jevu uvědomování si neustálé proměny a koloběhu zániku a vzniku.
Tomáš Pavlacký (* 1987) v díle Morfogeneze syntézou technických parametrů 3D tisku a volného sochařského zásahu dává vzniknout trsům objektů, v jejichž vizualitě lze sledovat obecný princip procesu růstu a formování struktur přírody. Jde o analogii přírodních procesů růstu tvarů – každý ze „sloupů“ kuželů je zároveň jakýmsi geologickým deníkem.
Jiří Pikous (*1978) v krajinomalbě reflektuje kulturní krajinu polí a remízků v okolí Tišnova. Geomorfologicky je mu blízký proces vrstvení, přičemž do svých expresivních a atmosférických obrazů vnáší pocit poetického plynutí a prožitek všudypřítomné lyrické a pohodové krajiny po tisíce let obydlené člověkem.
Michal Ranný (1946–1981) v obrazech krajin kopců a skal z konce 60. let 20. století usiloval o redukci krajinných prvků do jejich esence, která odráží dynamiku hmoty a přírodních sil. Snaha o zachycení znakové podstaty krajiny a skutečnosti jej v té době vedla k využití pastózně vrstvených barev, kontrastních skvrn a expanzivního rytmu. Oblíbené motivy z okolí svých rodných Štěpánovic (Jahodná) ztvárnil do krajin abstraktních až fantazijních, přesto tak reálných.
TEA (* 1993) v sérii kulovitých objektů ohledává možnosti symbolického působení koule. Zmnožením stejného tvaru a materiálu v různých měřítkách a sestavením do triptychu navozuje pocit celosti, plnosti a ukončenosti formy, přičemž otevřená a narušená materiálovost povrchu propůjčuje koulím dojem křehkosti. Zároveň jsou v rovnováze, stejně jako všechny geosférické procesy Země.